ÚVOD

Vítejte na blogu zabývajícím se japonskou mangou a její historií. Toto téma jsem si vybrala hlavně proto, že je mi velmi blízké již od mého dětství, i když v té době se to týkalo především anime, které jsem mohla sledovat na polských kanálech díky tomu, že bydlím kousek od polských hranic. Na českých stanicích téměř nebylo možné na takové seriály natrefit, a když už, tak jedině na takové infantilní a podle mě hloupé a špatně nakreslené seriály jako je Pokémon nebo Digimon. Filmy jako Princezna Mononoke vysílané na české televizi byly skutečnou vyjímkou.

V knihkupectvích v České republice bylo a stále je téměř stále nemožné mangu sehnat, a shánět ji v zahraničí bylo nad mé síly.

Pak však přišel internet a dveře do Japonska se otevřely.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Na Wikipedii se můžete dočíst, že manga je označení pro komiks, nakreslený stylem, který se vyvíjel v japonsku po druhé světové válce. Podle některých zdrojů však má tento styl kresby mnohem delší historii, sahající do 11.-13. století.

Manga je v velmi oblíbená a čtou ji nejenom děti, ale i dospělí a údajně pokrývá 40 % všech tištěných publikací v Japonsku. Manga se v Japonsku vydává nejdříve v časopisech (po jednotlivých kapitolách), ve kterých se nachází více sérií od různých autorů (autor mangy se nazýzá mangaka). Pokud je série úspěšná, je celý příbeh vydán samostatně, jako sešit s několika kapitolami. Tomuto sešitu se pak říká tankóbon. Příběhy vyskytující se v manze jsou také častým námětem animovaných seriálů, známých jako anime. Nezřídka pak na motivy mangy vznikají konzolové a počítačové hry, knihy a další.

Styl kresby, který je pro mangu typický, zahrnuje velké oči, rafinované tvary účesů, malý a špičatý nos, sebejisté tahy, čisté linky, disproporčně zobrazené postavy, méně barevných přechodů na úkor šrafování, různé velikosti a tvary bublin a časté používání citoslovcí, především pak onomatopoí. Manga je, na rozdíl od amerických komiksů, tištěna pouze černobíle a také se vyznačuje opačným směrem čtení, tedy z prava do leva. Komiksy s podobným výtvarným pojetím vznikají i v Koreji, Číně, USA a dalších zemích. Také v ČR začínají vznikat první díla, která napodobují tento styl. V roce 2009 vyšel první český sborník mangy, Vějíř a na rok 2010 se připravuje jeho další díl.

Nejčastěji se manga využívá v kreslení komiksů a typických japonských televizních seriálů a filmů – v takovém případě mluvíme o anime. V případě pornografie, ke které má ale běžná manga celkem daleko, se hovoří o hentai.
Nejčastějšími náměty mangy jsou školní prostředí, vztahy, japonské dějiny, samurajové, nindžové a mytologie, boje a násilí, andělé a démoni aj.
V japonštině existují ještě další slova pro komiks: gekiga, komikkusu, tobae. Jejich významy se liší, nicméně manga je nejobecnější.

Probíhá spousta diskuzí, proč je manga tak populární a oblíbená. Popravdě se nikdo jednoznačně neshodl, zda jde o obrovskou variabilnost ve stylu kresby, nepřeberné množství témat nebo o atmosféru, kterou dokáží Japonci budovat uplně jiným způsobem, než Evropani. Pokud mohu mluvit za sebe, je to především jakási nevyzpytatelnost příběhů, kdy není neobvyklé, že hrdina, který je vám sympatický, najednou po několika kapitolách umírá a podobné vylomeniny. Pro anime seriály je typické, že jejich celkové ladění je naprosto v odporu s jejich závěrem. Například komedie, u kterých se po celých deset sérií smějete, najednou končí tragicky a naopak. Je jasné, že to není pravidlem, a vzniká i spousta brakových a klišé mang, ale není problém najít něco, co v klasických amerických a evropských komiksech nenajdete. Osobně mě velmi přitahuje i japonská tématika a kultura, která se téměř vždy v příbězích objevuje.